Štěstí za korunu

Moje babička byla žena své doby. Narozena těsně po roce 1900, žijící v malé vesničce na východě Slovenska. Pracovala doma okolo plotny, dobytka a na poli. Zpravidla jsme jezdívaly my k ní na prázdniny. Nebyla cestovatelský typ, ale vždy asi tak jednou za deset let přijela za námi do Ostravy. Myslím, že žádné další cesty ve svém životě neabsolvovala. 

Pamatuji si, že při jedné návštěvě jsme navštívili Ostravskou zoo. Pro nás děti byla zoo vždy lákadlem a měly jsme své rituály a zvyky. Tradičně k nim patřila i cukrová vata. Nikde jinde, kromě pár vyhlášených poutí k dostání nebyla. Moje babička tuto naši laskominu ochutnala ve svých 70 letech poprvé. Odmítla, abychom jí to koupili, ale nechala se přesvědčit, že to vyzkouší. Dodnes si pamatuji ten její nedůvěřivý výraz, když si prsty odtrhla kousek cukrové hmoty na špejli a vložila do téměř bezzubých úst. Viděla jsem přímo dětsky překvapivý výraz a následovalo sdělení: "Vždyť v puse nic nemám, jen sladko. Vy kupujete nic? To jsem nikde neviděla."  Rozesmála se na nás neskutečně šťastným, přímo dětským  úsměvem objevitele a uždibovala nám z našich špejlí. My se s ní moc rády o tuto laskominu podělily. V dalších letech, vždy při našich návštěvách vzpomínala, a s úsměvem vyprávěla svému okolí, jak s námi jedla sladké nic. Jak že se v tom městě divně žije. Rády jsme ten její příběh poslouchaly a vždy v nás vyvolával smích.

Asi jsem si tenkrát poprvé v životě uvědomila rozsah, toho obyčejného lidského štěstí. Radost z objevování a společného prožívání něčeho s lidmi, které milujeme. Šťastný okamžik, který se stane jen tak mimoděk, aniž si ho vlastně stačíme všimnout. Tento obraz mé šťastně se usmívající babičky a „štěstí za korunu“  si nesu celým svým životem. Dnes vím, že hodnota těchto okamžiků je nevyčíslitelná.