Co je to štěstí?

Jako dítě předškolního věku jsem neměla ani ponětí co je to štěstí.  Štěstí… Měla jsem štěstí, že jsem se narodila do rodiny pečlivé maminky a starostlivého tatínka.  Vlastně jsem ani netušila co je to bída. Maminka se starala o jídlo, zároveň také aby nás měla do čeho obléknout a čím nakrmit. Tatínek na to vydělával peníze, které nepropíjel. A tak to pokračovalo dál v mém školním věku obecné školy.

Pak nastal čas, kdy jsem začala chodit do Gymnasia, od 11 – do 19 let. Mým štěstím bylo, že mi to rodiče umožnili. Cítila jsem se spokojeně, rodičům jsem jejich lásku a podporu vracela tím, že jsem se snažila být premiantkou třídy.
Vzpomínám si, že jednou o Vánocích, jsem dostala vysněné lyže, odměnila jsem se rodičům tím, že jsem vyhrála při středních školách českých i německých v zimních hrách první místo ve sjezdu. Bylo to na Bouřňáku, v Krušných horách. Byla jsem šťastná, i když to bylo bez jakékoliv odměny, bez diplomu, ale já, nejchudší holka ze třídy.

Další období na Vysoké škole v Praze, to už bylo o něčem jiném.
Nastala politická změna. Moji rodiče zůstali v tak známých Sudetech a já v Praze, bez peněz, bez rodičů. Peníze ze Sudet se do zbylé části republiky nesměly posílat a jezdit přes hranice – bez zvláštního povolení – také ne.  Štěstí snad bylo, že jsem tehdy maturovala s vyznamenáním, a tak jsem mohla bydlet na Letné zdarma. Pak přišel 17. listopad 1939 a byl konec chudého, ale spokojeného života.

Nacističtí okupanti přepadli všechny vysokoškolské koleje o půlnoci a všechny studenty odváželi do Ruzyně a dále do koncentračních táborů.
Nás děvčata vyhnali ráno o půl sedmé na ulici. Oproti chlapcům jsme na tom byly celkem dobře, byly jsme oblečené. Současně nacistická vláda uzavřela všechny Vysoké školy.

Můj další osud nebyl jednoduchý.
Vdala jsem se, dostali jsme byt v hezké moderní vile v Čelákovicích.  Štěstí jsem měla na „domácí“, byli to hodní a čestní lidé.  Bylo to opravdu štěstí, že jsme se dostali právě k nim.  Můžu říct, že to bylo mé největší štěstí v životě.  Moje sestra, která zůstala s rodiči v těch Sudetech, musela jít na práci do Reichu, daleko až k holandským hranicím, do průmyslové oblasti. Téměř každý den byly letecké nálety a bombardování. Sestra mi později vyprávěla, jak se strašně bála a jak toto období špatně snášela.  Vždy při náletu museli opustit dům a vstoupit do blízké řeky a ochlazovat se mokrým prostěradlem, to proti žáru hořících budov. Po mnoha náletech se jí podařilo utéci domů k rodičům. Tam ovšem nemohla zůstat, protože policie by ji zase odvezla zpět, nebo rovnou do koncentráku.  A tak jsme ji ubytovali mi, se svolením našich „domácích“.  Nesměla však vůbec vycházet ven, nikdo nesměl vědět, že tam je.  2 roky – do konce války – jsme ji ukrývali. „Domácí“ to nikomu neřekli.  Tehdy i má sestra měla veliké štěstí a nás hřálo štěstí, že jsme ji pomohli a všichni jsme tu hroznou dobu přečkali.

Štěstí mne provází celý život, jinak bych ve svých devadesáti šesti letech nemohla psát tuto krátkou vzpomínku na téma „ŠTĚSTÍ, JAK JE VIDÍM JÁ“.

Milada Stuchlíková, 96 let