Jména míru

„Přibliž se a vytáhnu pepřák, úchyle starej!“ Ano, i takto se uměla chovat Tereza. Na to, že jí je čtrnáct let už toho má hodně za sebou. Panenství odevzdala už ve třinácti, první kapku ethanolu ochutnala před rokem a kouří už od čtvrté třídy. Dle jejího názoru a taky dle toho, co si přečetla na Wikipedii ve svém nejnovějším i-phonu, si myslí, že za její problémy může „nefungující“ rodina. Ovšem že ji nezajímá, jak se její debilní bratr má, co její blbí rodiče dělají, nebo jestli blbá babka ještě dýchá.

Dnes už se takhle zbavila druhého pobudy, co ji otravoval. Holky ve městě to mají hold těžké. Dnes jde Tereza s  nejlepšími kamarádkami nakupovat, potom si zajdou do restaurace a pak na cígo. Má toho tolik a rodiče jí dali jen tisícovku.

„Si děláš jako prdel? S námi nejdeš! Co si o sobě jako myslíš?“ Všechny její kamarádky stály při ní, nemůžou si dovolit, aby je s TÍMHLE někdo viděl s baletkami se nebaví, jsou to už velký holky.
Den byl dlouhý, o půl dvanácté přišla domů. No a co, že ji rodiče poslali už tři SMS a pětkrát volali. Se snad neposerou. Vždyť jí je už čtrnáct.

---

„No, můj syn má samé dobré známky, studuje prestižní ekonomickou školu. A obě další děti jsou také na skvělých školách. A má matka je inženýrka, ale už je v důchodu. Co dělá můj muž? No je to soukromý podnikatel. No, nemáme se špatně…“ Berta se dnes bavila už se třetí „kamarádkou“. Ty mrchy jí všechno závidí, tak teď jim dá to, co chtějí. Pracuje dnes jen do oběda, pak půjde domů. Už se strašně těší, na svou skvělou „rodinu“.

---

„Dnes mám trénink. Ale můžeme jít ven jindy.“ Je hrozně náročné, aby si sedmnáctiletý kluk mohl najít v této době někoho normálního na vztah? Ale už spolu chodí rok, něco by z toho mohlo být. Na dnešní dvě hodiny se Kajláš už těší, netrénoval už tři dny. Takhle soutěž nevyhraje. Na první pohled dokonalý kluk, ale kdyby ho někdo znal…Všichni si o něm myslí, že je jiný, zná ho jen jeden člověk a i tak ho má rád. Proč  rodiče nechápou jeho zájem pro tanec.

Dnes byl tvrdý tréninky. Zašel si po něm do knihovny a půjčil si něco od Kinga. Cestou domů potkal svou mladší sestru, ven s ním ale jít nechtěla a dala mu to najevo. Proč jsou všichni takoví?

---

„Hej, nechceš si někam vlítnout, jsem celá natěšená!“ No ovšem, Marttiho, nikdo přemlouvat nemusel, dá jí dva litry a pořádně si po týdnu užije. Hezká mladá bloncka. Doma má fúrii, tak si musí potřeby ventilovat jinde. „Firma“ na údržbu venkovních prostorů krachuje, ale on se s lodí nepotopí.

Po hodině z hodinového hotelu vystoupí mladá dívka s čtyřicetiletým mužem. On cítí provinění, ona změnu. Ale co, stejně se to nikdo nedozví. Děvka odešla, a spokojený Martti odchází zpět, ke své „milující“ ženě.

---

„…“ „Co? Já Tě chtěl pouze pustit si sednout.“ Desmond toho má dost, ta dnešní děcka jsou nevychovaná. Neumí se slušně chovat, spratci, když jemu bylo před dvacetipětilety  nějakých patnáct let, choval se k dospělým každý lépe. Aspoň že doma má svého slušně vychovaného chlapce. Těší se, až se zase uvidí, už dlouho se neviděli. Stýská se mu. Až skončí v práci, koupí mu nějaký pěkný dárek, ale ne drahý, jeho matka by se divila…

Luther už má devatenáct let. Miluje svou přítelkyni. Úžasné splynutí dvou duší, miluje ji tak, jako nesnáší svého otce. Nenávidí celou rodinu, snobové. On je jiný, má svůj vlastní svět, spolu se svou láskou, ve kterém budou jen oni dva. Mají výročí, jsou spolu už čtyři roky. Co by jí měl koupit…?
„Paní Mairead, vyrobila jste krásné velikonoční vajíčko, dám ho dopředu, bude to skvost naší dílny!“ Kdysi věděla, že pýcha je špatná, ale i to už bohužel zapomněla. Stejně jako jména, roky, místa a další věci, které se učila, které žila. Neví, že je něco v nepořádku, jak by také mohla? Neví, že její potomci už u ní nebyli  dva měsíce. Neví, že už tu nemá co dělat. Čas, kdy byla užitečná je pryč, její místo je zaplněno. Zbyla jí jen ta vajíčka, které si myslí, že zdobí.

---

„Ještě něco mladá paní?“ „Ne děkuji, je to vše.“ První koupená věc za peníze, které si sama vydělala. Kdo by řekl, že je to tak lehké. Roberta L. je zklamaná, myslela si, že to bude jiné. Nikdy to není jiné, ne, pro ni ne. Odchází domů, kde na ni nikdo nečeká, možná matka, ale kdo ví, u koho zase je.

---

„Já dělám od rána do večera, abys měla co do huby!“ Emily už takhle naštvané dlouho nebyla. Spratek jeden. Celý den musí být u těch starých páprdů. Už z nich začíná senilnět. No, aspoň že ty peníze za to stojí. Jen tady milostpaní to nestačí.
Život matky samoživitelky… On byl nadržený a ona opilá, víckrát už ho neviděla. Zbyla po něm jen ona. A ta jí už odchází.

---

Myslíme si, že si žijeme každý svůj vlastní život, ale ne. Jsme propojeni neviditelnými nitěmi. Každý náš skutek, píše naši budoucnost. Každá naše volba, každé gesto, každá myšlenka, navodí něco tomu podobného. Pomáhejme si. To, že se neznáme, neznamená, že pro sebe nejsme důležití. Ovládejme své emoce, své svědomí. Bude to lepší. Proč? Rodina – skupina lidí, která by měla držet pohromadě. Podporovat se, komunikovat spolu. Nezapomeňme na svůj původ. Mysleme na naše předky i potomky.
Nastíním Vám sdělit poselství všech těch článků:

Sestra, co nechápe bratra, ani jeho zájem pro tanec není tohoto titulu hodna. Není hodna své rodiny.
Vystudovaná inženýrka, co vše zapomněla, se může upnout, na zdravotní sestru.
Manžel nemusí být věrný své ženě, kterou zajímá více jméno rodiny, než rodina samotná.
Dívka, ochotna potěšit svého milého, může využít cizího muže. Jako Jarmila.
Matka, která nezná své děti, není matkou.
Starý pán, mající rád děti nemusí mít doma dítě, které je jeho potomek. Stačí, že ho tanečník miluje.
Mladík, který miluje dívku, je často slepý, k lidem okolo něj.
Matka samoživitelka, pracující jako sestra, nemusí být zlá, ale jen přetížená a osamělá.
Mladý ekonom může milovat tanec i starší muže.

Andrej Vančura, 17 let