Vzpomínky - Dáváš, dostaneš

Bydleli jsme na vesnici. Dům se zahradou. Pro malé děti optimální prostředí. Můj otec v 51 letech již plně invalidní důchodce, zvyklý celý život pracovat, trávil většinu času u nás na zahradě. Bylo to vlastně štěstí. Co by montér ve městě (kde mí rodiče bydleli) celé dny dělal? Pocit, že je neužitečný v něm vyvolával smutné nálady.

Má pětiletá dcera Kristýna mému otci - dědečkovi asistuje při stavbě králíkárny. Dědeček ji naviguje, jaký hřebík mu má podat, jaké kladívko nebo vrták. Neomylně mu podává co potřebuje. Oba jsou šťastní a spokojení. Dcera, že si má s kým hrát a povídat. No a dědeček, tam v ní získal za poslední 2- 3 roky "schopného parťáka" k různým tzv. chlapským pracem. Nikdy ji nedal najevo, že mu překáží nebo ho zdržuje.

Vánoce, celá rodina včetně mých rodičů u vánočního stromečku. Rozbalování dárků, které přísluší té nejmladší generaci - vnučkám. Dcera je již prvňačka a tak má své malé kapesné. Těch několik měsíců spořila, aby mohla sama nakoupit dárečky. S velkou pýchou nám každému předávala ten malý poklad, který nám tajně s láskou vybrala, koupila a zabalila. Obzvlášť důrazně předala dárek dědečkovi a počkala si až ho rozbalí. Byl to takový malý delší váleček. Toužebně čekala na reakci mého otce. Z balíčku vypadla stolařská tužka. Úsměv na tváři mého otce vyprovokoval reakci holčičky: "Bude se ti hodit. Všimla jsem si, že už máš tu starou malinkou." Vzájemné obětí, bylo tím správným díkem a tužka se stala několik let nedílnou součástí vánočních dárků asi jako papuče a ponožky.

Deset let uběhne jako voda a zase jsou tu Vánoce. Sedíme už u rozbalených dárků. Šestnáctiletá slečna si výjimečně ťuká sektem s dědečkem. Jeho šibalský výraz v obličeji dává najevo, že otázka, kterou se chystá vyřknout bude patřit k těm veselým. "Kristýnko a to jsou vážně všechny dárky, už tam nic nezbylo?" Z kapsy od kalhot vytahuje malý předmět. "No už mi dochází stolařská tužka a já myslel, že si Ježíšek všimne, tak jsem mu nenapsal." Oba propukli ve veselý smích. Takto vypadá štěstí.

Moje máma je v závěrečném stádiu vážné nemoci, je v nemocnici. Otec si těžce zvyká na samotu doma a na neodvratnou životní situaci. Jeho vlastní zdravotní stav není vůbec dobrý, ale snaží se být statečný.
"Dědo přišla jsem ti vyžehlit ten koš prádla" vpadne do jeho obýváku již vysokoškolačka Kristýna. Jeho tvář se celá rozzáří. "Nevadí ti, že si dám to žehlící prkno tady a budu u toho koukat na film?"
"Ne, nevadí. Mám ti uvařit kávu nebo čaj?" ptá se s úsměvem.
"Čaj." a s šibalským úsměvem dodává: "S rumem. To víš, kdo maže ten jede."
Oba se zasmějí, jejich konverzační dialog, každý týden se opakující. Dědeček si dá panáčka rumu a vnučka ten čaj. Oba za ta léta vědí. Mají svůj způsob komunikace.
"Příští týden přijdeme i s Terezkou a vrhneme se ti na okna, takže ti uděláme trochu nepořádek." Děda jí s úsměvem pohrozí, že jako to teda ne. Oba jsou veselí a šťastní.

Tyto pravidelné návštěvy vnuček, byly velkou odměnou nejen pro mého otce, za vše co pro mé dcery udělal a kolik lásky a pochopení jim věnoval v jejich dětství. Byly odměnou i štěstím pro mé dcery. Prožily se svým dědečkem krásné chvíle, které jim mnoho daly do jejich dnes již dospělého života. Můj otec jim ukázal jaké to je, když nezištně s láskou dáváš svůj čas, své vědění a vzpomínky. Děvčatům po letech nebylo zatěžko dědečkovi pomáhat, když již nebyl v plné síle. Jejich symbiotické soužití ve mně vždy vyvolávalo krásné pocity a ráda jsem byla svědkem jejich společného bytí.
Mám ve svých obrazech vzpomínek uloženo, že je štěstím, když se ti dostane obojího. Možnosti darovat a být obdarován. Pravdou je, že jedno bez druhého se vlastně nenachází. A na pořadí nezáleží. Ostatně kdo ví, kdo je v dané chvíli ten kdo dává a kdo je obdarován?