Jak to vidím JÁ - Představte si

Je teplé odpoledne. Slunce krásně svítí. Ptáci tiše zpívají a já sedím na dřevené židli v rohu terasy jedné z kaváren, které jsou na hlavní ulici.

Představte si, že mi je třeba 19. Ruce mám špinavé od inkoustu, který vytéká z propisky, když celý den trávím ve škole a dlouhé hodiny píšu do sešitů. Vlasy mám hnědé, zdravé a dlouhé. Řasy černé jako uhel, dotýkající se lehce horních víček. Nohy štíhlé, způsobile přeložené pod stolem. Myslím na to, jestli napíšu přijímačky na "výšku", kdy vyplnit přihlašovací formulář a zda má cenu vůbec se někam hlásit. Nervózně listuji diářem a ještě stíhám mrkat na číšníka, který se už třikrát ptal, co si slečna přeje, ale slečna stále neví. Je to přece úplně jedno, jestli budu pít kávu nebo colu, hlavně ať zvládnu tu "Karlovku" a najdu si dobré místo. K čemu mi je pěkné počasí teď, když nedostanu práci potom. Číšník přišel po čtvrté. "Dokonalou budoucnost prosím. Dvakrát spoustu peněz, jednu kariéru, prestiž a jen trochu lásky. Bez kofeinu, prosím. Děkuji."

Představte si, že mi je třeba 65. Ruce mám špinavé od hlíny, do které jsem dnes ráno sadila muškáty, ať ten můj balkon nevypadá na sídlišti tak nevýrazně. Vlasy mám bílé, krátké a je jich málo. Řasy šedé jako dým, sotva se držící na víčkách. Nohy bolavé, nateklé, společně s hůlkou schované pod stolem. Myslím na to, jak se má můj malý vnouček dnes ve školce, jestli mi ty muškáty už rostou a na co podívám večer v televizi. Klidně sedím a dívám se na číšníka, který už se mě třikrát na něco ptal, ale já ho pokaždé neslyšela. Nevadí mi to, však on přijde znova. Pozoruji mezitím ptáky na obloze a dýchám čerstvý vzduch. Číšník přišel po čtvrté. "Co si dáma přeje?" "Kávu. Bez kofeinu, prosím. Děkuji."

Žaneta, 19 let, studentka