Tak to vidím JÁ - Spolubydlení

Tak a mám konečně chvilku pro sebe. Vlastně si ani nepamatuju, kdy bylo naposledy ticho a klid. To byste nevěřili, jak šílené, děsivé a bolesti hlavy dělající je tohle soužití.

Abyste pochopili, před pár měsíci jsme se společně s mámou rozhodly, že se odstěhujeme z velkého domu se zahradou a pronajmeme si útulný, na úklid nenáročný, podkrovní byt. Jenže celá tahle rychlá akce byla ve skutečnosti spíše pomalým odchodem. Ono totiž v bytě, do kterého jsme se měly přistěhovat již na začátku září, nebyly tak nějak položené podlahy a vlastně ani posazené dveře a chyběla tam ještě celkem podstatná věc jménem nábytek. Mamina mi sice den za dnem opakovala, že se ještě párkrát vyspím a budu se probouzet v novém, ale já si nedokázala představit to ráno, kdy otevírám oči ve spacáku na betonové matraci, sahám na kliku dveří, na které ještě nejsou ani "futra", a odcházím do kuchyně k lednici, která je taky zcela imaginární. Náš ex-dům jsme opustily již v létě. Jeho noví majitelé měli to štěstí, že jsme jim tam nechali postele, koberce, ledničku i dveře, takže se necítili jak při špatném kempování a baráček si brzo oblíbili. Ovšem my dvě s mámou jsme ještě jiný příbytek hotový neměly, a tak jsme se, mamina říká na pár nocí, já říkám na dobu neurčitou, ubytovaly u babičky.

Naše bábi žije sama v 3+1. Všude má spoustu věcí, ve všem má svůj pořádek a všechny, kteří její promyšlený systém ukládání věcí naruší, neskutečně kibicuje. My s mámou jsme kromě sebe přinesly do jejího bytu opatřeného řádem také spoustu krabic s oblečením a botami, knihy a dva zakrslé králíčky. Zprvu se babička držela dobře. Krabice poskládala tak, že jsme je nemohly najít. Knihy zařadila do své vlastní knihovny. Ovšem ty dva králíky nemohla "překousnout". Prvně je chtěla prostě po česku vzít a udělat na smetaně. Potom je chtěla zavřít do sklepa. Nakonec pro ně vyhradila jeden celý pokoj. Před něj dala rohožku, aby při vycházení z návštěvy králíků nezůstalo na nohách případné seno či srst. Sobě dokonce koupila speciální pár ponožek pro případ, že návštěvu u hlodavců bude muset udělat právě ona. A před vchod postavila ještě vysavač, kterým se musí okamžitě "vyluxovat" cokoliv, co se dostane přes práh. Ráno sotva vstávám a už vidím, jak stojí u dveří zmiňované zoo a ušákům nadává, že jsou smradlaví opičáci a že je stejně jednou upeče.

Tihle dva hlodavečci ovšem nejsou vše. Pravidelně tady máme také různé výbuchy vzteku. Jedné krásné neděle, kdy se babička dívala celé čtyři hodiny v televizi na tenis, vypli proud. To se najednou důchodkyně měnila v gazelu, pobíhala po paneláku jak po stepi a hledala pojistky, jen aby mohla znova slyšet, jak Radek Štěpánek hekne při úderu. Žádným překvapením nejsou ani náhlé záchvaty úklidu a návaly vytírání. To jsem zase jednou přišla pozdě domů ze školy, hlava jak balon, a "svalila" se do křesla. Ani jsem se nenadála a pod nohama mě šimral "hadr" a za krkem prachovka. Babi se prostě rozhodla uklízet, a tak byla místo klidu a pohody mokrá podlaha a seniorka v teplácích na čtyřech. Vzala jsem všechny svoje síly a začala alespoň mýt nádobí. Ovšem za minutku už jsem měla vedle sebe drahou babičku, která všechny talíře, které já umyla a položila vysušit, myla znova. Že prý pro jistotu. Každopádně naprosto nejhorší věcí jsou seriálové chutě, které na naší "babinu" přicházejí pravidelně v pondělí, úterý, středu a pátek od osmnácti třiceti. To pak v "obýváku" sedíme společně s přáteli z Ulice, večeříme Cestou domů či se ocitáme mezi v doktory v Růžové zahradě.

Jsem naprosto přesvědčena, že tenhle život může člověku přinést značné fyzické a duševní následky do budoucna, a jelikož už nehodlám trávit odpoledne s hadrem, večery se seriálem a víkendy s Berdychem, pevně doufám, že se s mámou do toho svého bytu brzy nastěhujeme. A klidně si tam s sebou přinesu třeba ešus s lančmítem.

Žaneta, 19 let, studentka