Příběhy z ulice

Tramvajová zastávka je svědkem mnoha životních minipříběhů. Skupinka náctiletých se vyvalila z tramvaje a začala se projevovat: "Ty v..., já se z těch důchodců zblázním. Musí jezdit zrovna když jezdíme do školy? Je jich tu jak nas.... a ještě s těmi "klacky" - je prý máme pustit sednout. Jako by nemohli sedět doma. No jo, oni musí být první v Kauflandu, aby stihli slevy." Hurónský opovržlivý smích a neomalené pohybování se po prostoru ostrůvku, které odnesla maminka s malým dítětem, tedy pouze šťouchnutí do kočárku.

Vzpomněla jsem si v tuto chvíli na svého tatínka. Vzpomínám na dobu, kdy mu bylo asi 65 let, diabetik, čtyři infarkty za sebou, kardiostimulátor, trojnásobný bypass a spousta jiných tzv. menších zdravotních problémů. Návštěva lékaře, pošty nebo nějakého úřadu pro něj připadala v úvahu vždy jen v ranních hodinách. V poledne nebo odpoledne už mu nebývalo dobře a cestování už nezvládal, neudýchal to. V těchto hodinách už opravdu posedával doma. Jeho srdce jednoduše stávkovalo a tuto námahu už mu nedovolilo.

Tyto děti asi nemají ve své každodenní blízkosti některého ze svých prarodičů, kteří mají zdravotní potíže. Možná, že se před nimi o těchto životních peripetiích nemluví, jsou přece malé, nebudeme je přece zatěžovat problémy dospělých a starých...atd., atd...

Možná by se mělo. Možná by se chovaly a myslely jinak. K úctě a tolerantnosti se učíme od dětství, pokud nás k tomu někdo vede a dokáže nám ukázat, jak vnímat život těch druhých jejich očima.