KLOBOUK - Vzpomínka na kloboukovou kavárničku

Abych byla upřímná, při slově „souznění“ si představím velkého žraloka a kolem něj spoustu malých rybiček, které ho okusují, aby se najedly a přežily. Nebo taky mraky, které zakryjí slunce, když příliš pálí. Souznění může být také sklenice vína a talíř sýra či dokonce, a to je naprosto dokonalé souznění, odpolední presso bez cukru a malý zákusek.

Možná bych měla být víc sentimentální a myslet na souznění citové, s láskou, ale nebudeme tady příliš dlouho hrát na melancholickou strunu nebo by tenhle koncert mohl skončit fraškou. Budu sobecká a zaměřím se na to, s čím, kromě kávy a zákusku, nejvíce souzním já.

Velice dobře funguje spojení já a postel. Ne, nejsem coura. Myslím velké peřiny, voňavé polštáře, neskutečné teplo a pohodlí. Kdyby někdo psal Knihu největších souznění, s postelí bychom byly na prvních stránkách. Ona potřebuje mě, protože jinak by její peřiny zůstaly chladné a úledně ustlané. Já potřebuju ji, protože spánek a válení jsou jednou z biologických potřeb člověka a bez postele prostě nejde žít.

Dalším spojením, které dokonale souzní, jsem já a cizí místa. Svět je obrovský a je na něm tolik míst a zákoutí, která jsou cizí a netrpělivě čekají, až je někdo objeví. Kdyby totiž cizí místa byla plná lidí, byla by to místa známá, měla by plné zuby lidského ruchu a na nikoho dalšího by nečekala. A proto všude po světě existují místa cizí, která někdy potkávám a ony jsou rády, že je někdo objevil a jen tak na mě koukají a mlčí. A já jsem ráda, že jsem je objevila zrovna já, a tak na ně jen tak koukám a mlčím.

Abychom ovšem přece jen trochu zabrnkali na sentimentální strunu, takové to citové souznění plné rodinného tepla a hipízácké lásky máme já a moje máma. Asi to nejsou jen geny, co nás spojuje a nebo za to mohou právě ty geny, že máme něco společné. V dnešní době si spousta lidí hraje na rodinu a přitom mají společnou jen krev.  Ano, krev není voda, s citronem si ji na zahnání žízně nedáš, ale nemůže přece udávat, koho musíš mít povinně rád. U nás s mámou, i kdyby nám v žilách kolovala třeba limonáda, bude tohle vnitřní souznění fungovat vždy a pořád.

A až roztají všechny ledovce a voda na zemi se vypaří, žraloci už nebudou mít své rybičky a presso zůstane bez zákusku, my s mámou budeme souznít dál a brčky spolu usrkávat tu naši limonádu.

Krejčíková Žaneta, 20 let