Za všechno může čas

Ano, vážení přátelé, po dlouhém, téměř celoživotním pátrání, se mi podařilo odhalit viníka všech nedopatření a neshod mezi mladými a staršími lidmi. Promiňte, že prozrazuji jeho zločineckou totožnost hned na začátku. Vždyť jste již také zřejmě pátrali na vlastní pěst a souhlasíte se mnou. Ano, je to právě čas, který z roztomilých růžových miminek postupně dělá vytáhlé přidrzlé klacky a ty pak přetváří ve starostlivé rodiče a nakonec v pohodové děduly a bábinky či v nevraživé starce. A protože každý z nich zrál v jiném čase, v jiné historicky podmíněné době, někdy velmi těžce hledají společnou řeč.

Nedávno jsem se byla podívat na ochotnické divadelní představení v jedné větší obci na Kroměřížsku. Představení se vydařilo. Každý z místních herců znal svoje repliky, věděl, kdy má přijít na scénu a kdy naopak jeviště opustit. V souboru se sešli lidé všech generací – od nejdéle účinkující pohádkové babičky až po divadelní potěr – malé školáky. Režisérka se vždycky snaží dát každému alespoň malou roli. Nikdo zde není bez šancí. Vedle herců se uplatní textaři i hudební tvůrci, muzikanti, švadleny, osvětlovači i výtvarníci.

Ale proč vám to všechno vyprávím?
Spatřuji v tomto malém příkladu vzor pro vytvoření vstřícných mezigeneračních vztahů a snad i vztahů obecně mezilidských. Mám dojem, že v poslední době se až příliš vyhrocují rozdíly mezi mladou a starší generací. Všeobecně uznávaná mocná média vhazují s oblibou mezi příslušníky různých věkových skupin pověstné jablko sváru. Snad jde všem pouze o vytříbení odlišných názorů cestou rozumné diskuse. Často však veřejná debata sklouzává k hádce s použitím nepublikovatelných výrazů. A tudy cesta k řešení rozhodně nevede. Vždyť každý z nás si během života vyzkouší téměř všechny úlohy.

Můžeme být současně v úloze rodiče i v postavení potomka. Zkuste zůstat nad věcí, když vám během jediného dne mládě přinese na vysvědčení pětku z angličtiny a sklerotická babička málem zapálí dům. A nemusíme chodit až do krajností. Stačí udělit dospívajícímu dítěti několik cenných rad – a pohled na jeho otrávený výraz se vám nadlouho vryje do paměti. Teprve za několik let, až si váš dospělý syn nebo dcera začne stěžovat na neposlušnost svých ratolestí, můžete vítězoslavně vykřiknout: „Tys přece nebyl, nebyla lepší!“

Prosím vás, zatněte zuby a nechejte si mravokárné řeči pro sebe. Právě jste se posunuli na další věkovou příčku. Tak s vámi budou dny a léta ještě chvíli šoupat, až vás zcela jistě, pokud se šťastně dožijete, vyklopí do přihrádky s nápisem „důchodce“. Ani nestačíte nahlas vyslovit: „To to ale uteklo“, a už vás vezou – v nejlepším případě do domova pro seniory. O další, podstatně delší cestě raději nemluvit.
Jakmile se ocitnete výhledově v poslední třetině života, máte, vážení spoluobčané, pořád ještě na vybranou.
Buď zakotvíte ve svém stáří jako v opuštěném přístavu a na veškeré podněty z okolí budete hledět nevraživě jako na nebezpečné vetřelce…
Nebo budete soustavně navštěvovat fit centra a kosmetické salony, trápit se zničujícími dietami a pyšnit se tím, že vypadáte o dva roky mladší, než uvádí váš křestní list…
A za třetí zkusíte žít dál jako by se nic nestalo. Dál budete chodit mezi lidi různého věku a různých názorů. Nemusíte s sebou nosit zrcadlo. Uvnitř se budete cítit právě tak „akorát“ na nejlepší možný věk – a ono to bude vidět i zvenčí.

A nebojte se. Čas to každému spočítá. Ti dnešní mladí budou možná za pár let pokyvovat hlavami a mudrovat: „Jo, to za našich mladých let nebývalo…“
Proto je dobré vyzkoušet si různé úlohy nanečisto nejdříve na divadelních prknech. Tam každý zná svoji repliku a dobře ví, kdy má nastoupit, odehrát bezpochyby důležitou roli, a kdy se uchýlit do zákulisí. I za jevištěm je přece potřeba schopných a znalých, šikovných a moudrých lidí.
Téma mezigeneračních vztahů je věčné a nevyčerpatelné. Po staletí se odráží v umění a literatuře. Na základě jednoho pěkného citátu hraběnky a spisovatelky Marie von Ebner - Eschenbach si občas soukromně testuji sebe i své bližní. Ten citát zní:
„Člověk zůstává mladý, pokud je ještě schopen učit se, získávat nové vlastnosti a snášet odlišné názory ostatních.“

Co říkáte? Spatřuji v tom návod pro mladší i starší lidské bytosti: snášejme se navzájem, učme se jeden od druhého, hýčkejme se. Třeba si i vjeďme navzájem do vlasů, ale usmiřujme se znovu a znovu ve společném  poznávání. Odpouštějme si a bavme se. Tak si můžeme docela úspěšně vytvořit malé nebe tady na zemi. A nahoře nás později od nebeské brány snad také nevyženou.

Svatava Mášová, 73 let