Souznění

Nic se nevyrovná lásky matky – k narozenému dítěti - takovému souznění jako když si ho nechá hned po narození ve vlastní péči.

Libuška byla dána hned po narození do kojeňáku, a pocit s vlastní matkou nepoznala až do svých deseti let. Teprve nyní když se ocitla v sirotčinci v Říčanech (vedený jeptiškami), sdílí ten pocit se sestrou Anežkou. Tu má ze všech nejradši. Sestra Anežka jí teď jako vždy zve k ní přisednout na lavičku. Libuška jako vždy štupuje ponožky (pro celý dětský domov). Tuto práci jí naučila právě sestra Anežka. Ale dnes se jí zdá sestra Anežka nějaká smutná, takový smutek v jejích očích ještě neviděla. Upírá na Libušku smutný pohled a říká „Libuško, budeme se muset rozloučit. Úřad pro mládež určil, že od nás odejdeš a budeš dána do adoptivní péče – (stalo se to za 1. Republiky). Ale já nechci, mně se tady líbí!! Libuško, ale tady je domov jen pro sirotky a Ty máš matku. Ale ona mně nechce.“ Slova provázela velkým pláčem. „Ale bohužel jsou takové předpisy.“ říká smutně Anežka. Ale to není taková adoptivní péče, že by si jí nějaká bezdětná rodina adoptovala za vlastní, ale dostane na ní jen státní příspěvek. Tyto děti si vydržovali hlavně od 10 let a starší a hlavně děvčata, že byly pracovitější než kluci. Bylo známo, že musely posluhovat, hlavně v létě a v zemědělství a jiných prací. Jak smutné jsou teď myšlenky Libušky na loučení se sestřičkou Anežkou. A teď se sestřičce svěřuje s pláčem, že jí má na celém světě nejraději a zrovna dnes jí chtěla říct, že až bude velká, že chce být také jeptiškou a to v sirotčinci, spolu s Anežkou. Ale sestra Anežka dojatě říká „Na to zapomeň, to by se Ti nikdy nesplnilo, protože zvolí jen tu, co má oba rodiče katolíky.“ Libušce se zhroutil celý svět, kam jí asi dají? A ke komu? Co už zažila za svůj desetiletý život posměšků. Že je parchant a jiné. Proč? Vždyť ona nikomu nenadává. Máma hned po narození jí dala do kojeňáku. A pak adopce v rodině zemědělce, a pak do sirotčince v Říčanech a teď do Bělé pod Bezdězem, kde jí přebírá paní Kučerová, pradlena, do péče. A hned říká „Já si Tě neberu za svou, ale Ty si musíš na sebe vydělat.“ Sama byla vdova pradlena, měla dvě děti, ale ty nemusely nic dělat, ale Libušku posílala s putnou prádla k potoku, vymáchat, vyždímat a zase do putny. V létě když rostly borůvky, od rána do večera musela natrhat jí určené množství, jinak nedostala chleba. Asi po 3 letech, když bylo Libušce 13 let, byla p. Kučerová rozčílená a neposílá jí do lesa a říká Libušce“Najednou si na Tebe máma vzpomněla a chce Tě k sobě do Prahy.“ Ale sociálka jí Libušku nechtěla vydat, jen pod podmínkou, že si máma vezme muže, s nímž žije, že se vdá. Vida, najednou to po 13 letech (tolik je Libušce) jde. Libuška září radostí, už jí nikdo nebude nadávat „Parchante“ a bude mít také mámu, jako jiné děti. To se ale spletla a těšila se zbytečně. Žádné objímání, žádné pusinkování, žádné mazlení, ale až prý vychodí školu, hned půjde do fabriky vydělávat peníze. A té práce co musela dělat. Tím víc teď vzpomínala na sestru Anežku, na její vstřícnost a souznění. Proto také tajně šla navštívit dětský domov v Říčanech, ale dozvěděla se smutnou zprávu, že Anežka již zemřela. Donesla jí kytičku na hrob a v duchu jí říká „Sestřičko Anežko, nikdy na Vás nezapomenu, na Váš soucítěný pohled a na to souznění s Vámi.

Daniela Červenková, 91 let