Souznění - U babičky a dědečka

Když jsem byla ještě malé děvčátko, moji rodiče studovali vysokou školu. Každou sobotu brzo ráno nasedli na osobní vlak v Návojné, v Horním Lidči přesedli na rychlík a jeli rovnou do Olomouce. No a jelikož jsme já a můj o dva roky mladší bráška nemohli být celou sobotu sami, tak asi každý druhý pátek nám rodiče, konkrétně tedy maminka, sbalila batůžky s tím nejnutnějším, což bylo spodní prádlo, ponožky, něco sladkého, ale hlavně oblečení „na létačku“ – tedy oblečení, které jsme mohli s čistým svědomím ušpinit. Jakmile bylo všechno potřebné sbaleno, naložila nás do auta a odvezla k babičce a dědečkovi do Nedašova.

Babička s dědečkem bydlí ve velkém trojpatrovém domku, kde je jako třetí patro vnímána půda. Spolu s nimi domeček obývali dva maminčini sourozenci: strýc Jára a Markéta. Markétě bylo 12 let, když jsem přišla na svět, a tak jsem ji nikdy nevnímala a ani nevnímám jako tetu, spíš jako starší sestru.

Na víkend v Nedašově jsem se vždycky ohromně těšila! Jednak jsem byla nejstarší a dlouhou dobu jediná vnučka, takže milované děťátko celé rodiny, ale to není tak důležité, větším důvodem bylo to, že „nedašovské“ jsme vídali míň než naše prarodiče v Návojné. U babičky Anička to bývalo takové „volnější“. Mohli jsme dělat věci, které nám maminka a tatínek tak často nebo vůbec nedovolovali.

Tou dobou ještě nebyl ani strýc Jára a ani Markéta ve stavu manželském, a tak nám i oni věnovali kus svého času a pozornosti. Pamatuju si, že za strýcem sem tam chodila jeho nynější manželka. Takže když se šel strýc „galánit“ na jeho neteř a synovce hold nebyl čas. Galánka byla přednější! V takových případech jsme nejčastěji svou přítomností otravovali dědu a Markétu, babička se totiž vždycky vymlouvala, že vaří a my bychom ji při práci překáželi… ale né… S dědou a Markétou to prostě bylo trošku záživnější…

Pro Markétu bylo zabavit nás úplná hračka. Její hláška: „Děcka, kdo se mňů půjde ukludit pokoj?“ je legendární a pořád funguje, sama ji při hlídání často používám.
Takže jsme skládali oblečení, stlali postele, a nebo jí jakkoli asistovali při úklidu…Kéž by to tak bylo i dnes….naše ochota a nadšení do úklidu pomalu ale jistě upadá… :-(
Ale ani děda nikdy neměl problém udržet naši pozornost. Chovali totiž prasátko, kozu, slepičky, morky a králíčky, a tak bylo o zábavu postaráno. Když nás zvířátka omrzela, děda vsadil na jistotu!Vyjel s malým traktůrkem, kterému říkáme „trtač“ a „drandili“ jsme po dvoře. Páne jo, to byl zážitek!!!

Nerada bych však označila naši bábi, jako tu, se kterou nebyla zábava… Byla! Ale trochu jinačí…Tedy většinou… Když nám nastala dlouhá chvíle, babička vytáhla eso z rukávu. Vzala nás do druhého patra, kde jsme sami chodit nesměli a aby nás unavila, zapla staré velké rádio, naladila ho tak, aby byla slyšet hudba a začalo se cvičit! kotouly, dřepy, různé tanečky…Až poznala, že máme dost, uklidila nás zpět do patra prvního. Většinou už napustila vanu plnou bublinek, uložila nás do dědečkovy postele, přečetla pohádku a dala „hubana“ na dobrou noc…

Když se tak zpětně dívám, dochází mi, že jim mám být za co vděčná! Vším….Tolik mě toho naučili a tolik mi toho za těch 15 let odpustili…Nikdy jim nebude stačit to obyčejné slůvko „DĚKUJI!“

Bohdana Naňáková, 92 let