Souznění srdcí

První, co mě napadne, je z nevysvětlitelných důvodů začátek písně Heleny Vondráčkové. Abych byla konkrétní, je to přesně: „Vím, to se stává, že lidé jdou, léta se míjejí a slepí jsou.“

Tato slova v sobě mají obrovskou pravdu a hloubku. My všichni se napříč vztahy, známostmi, či generacemi občas úplně míjíme a pro oči nevidíme to, co je nejpodstatnější, což je láska, přátelství a vzájemné souznění. Kdy ale to takzvané „souznění“ přijde? A jak moc se musí každý z nás snažit? Nebo nemusí?

Pokusím se popsat své souznění, které nyní, konečně, pociťuji na konci čtvrtého ročníku střední školy. V prvním ročníku jsme se míjeli snad všichni, včetně vyučujících. Měla jsem z nich sice pocit snahy přijmout nás takové, jací jsme byli, ale dnes s odstupem času budu tvrdit, že jsem nechápala, o jak náročný úkol se jednalo. Nehledě na to, že třídu s horší absencí během písemných prací a výmluvami snad tato škola ještě nezažila. Všichni jsme tenkrát kopali sami za sebe. „Jsem tady nová, seznámím se a uvidím,“ říkali si všichni. V dalším ročníku  sezačal každý jednotlivec bít také za své nově nabyté kamarády, přičemž napříč třídním kolektivem  začala vznikat pavoučí síť, kde si ale ani polovina vláken nebyla tak blízká, aby mohla tvořit celek. Neúplnost byla víc než jen zřejmá a náš vztah s profesory se také moc nezlepšil, naše nitra nesmýšlela stejně a ani jedna strana nevnímala vzájemné kvality strany druhé. Člověk v pubertě prostě vlastního sebekritického pohledu není schopen a profesoři, kteří mají těchto „puberťáků“ plnou školu, těžko budou pořád ohleduplní.

Nicméně situace se začala obracet k lepšímu ve třetím ročníku, který teď zpětně vnímám jako takovou poslední, klidnou zastávku před náročným maturitním rokem, který je sice plný stresu a vzdušných zámků, ale konečně máme všichni společný cíl, a to odmaturovat! Nejen my, třídní kolektiv, jsme se díky tomu sblížili, ale i profesoři se chovají zcela jinak a jakési konvence zcela hodili za hlavu. Jejich cílem je nás k té maturitní zkoušce dovést a ,,dokopat“ nás (jedince neuvěřitelně líné už k učení, což je věc náročná, řekla bych, že přímo nelehká, a tak tedy s námi spolupracují víc, než tomu bylo v předchozích letech. Nebo spíš víc spolupracujeme my, abychom tu zkoušku dospělosti vůbec udělali! Za ty roky je společné souznění studentů a profesorů hmatatelné až nyní! Proč to tak nemohlo být celé ty roky, říká si člověk… to ale dělá ten poslední ročník, je totiž tou kouzelnou poslední zastávkou na naší společné lince.

Avšak nejen ve škole jsme se dočkali v tomto emočně vypjatém roce pochopení, či vzájemného souladu. S překvapením něco tak nemyslitelného přišlo i doma! Rodiče jsou náhle plní pochopení a s plynoucím časem, který nás zbývá do maturitní zkoušky, i daleko více chápaví. Vzpomínají na své maturitní roky a zároveň si uvědomují, že tímto jejich malé děti naprosto odrostly dětským střevíčkům a je s nimi třeba jednat jako s rovnými.

Souznění srdcí a pochopení v letošním roce nacházím zkrátka na každém kroku, za což jsem vděčná, protože je to krásný pocit přestat se s ostatními míjet a být součástí celku, někde patřit… jen tak…..ne že by se někdo snažil, prostě se to stane a to je to KOUZELNÉ!

Eliška Barabášová, 19 let