KLOBOUK - Vzpomínka na kloboukovou kavárničku

Byly jich dvě řady, každý byl jiný, některý rozložitý, některý drobný, ale každý svým způsobem jedinečný. Na první pohled jsem našla zalíbení v jednom jediném. Byl to elegán a na dotyk jemný a příjemný. Řekla jsem si buď ten, nebo žádný jiný. To bylo v okamžiku, kdy paní Máša nás vyzvala, abychom si vybraly ozdobu hlavy na zítřejší kavárničku. Klobouk jsem si hned nasadila, abych si na něj zvykla a odkráčela jsem do svého bytu. Sedla jsem si na křeslo, klobouk si položila na kolena, zavřela oči a za okamžik jsem usnula, nebo se jen tak zasnila. Tu se ozval tichý kultivovaný hlas.“ Ruku líbám, madam, dovolíte-li, rád bych se Vám představil.“

Obřadné oslovení mi připadalo, jako z počátku minulého století, proto jsem mu zdvořile stejným stylem odpověděla:“ Zajisté, věru mi bude potěchou.“

Jsem původně Francouz- cizinec, řekl a pokračoval. Do vaší země jsem byl dopraven, jako dárek. Nelekejte se, nejsem jako nějaký potulný tralaláček, můj původ je čestný.

Vyšel jsem z rukou mistra nad mistry, který měl touhu vytvořit dílo, které by sloužilo v každém lidském věku, v každém ročním období, a při malé kosmetické úpravě i pro každou příležitost. Zvolil jednoduchý tvar, nepříliš hluboký se středně širokou střechou. Ale materiál byl prvotřídní. Jemná plst s vyčesaným krátkým vlasem, sametové jemnosti s leskem v barvě černé. Zářil jsem novotou a když mě přizdobil nadýchanou širokou stuhou v barvě lila, byl kontrastní efekt dokonalý. Dostal jsem se do Pařížského obchodního domu světoznámé značky Dior. Moje nová obdarovaná majitelka jásala radostí, a když se se mnou na hlavě prošla po lázeňské kolonádě, mnoho párů očí se za námi otáčelo. Byly to oči obdivuhodné, toužebné i závistivé. Po nějaké době jsem změnil podobu, byla odstraněna široká rozevlátá stuha nahrazena decentní úzkou stužkou a se svou majitelkou jsem se dostal do auly starobylé university, kde doprovázela svého příbuzného k promoci. Čas běžel a zase jsem dostal novou podobu. Tentokrát decentní stužka byla nahrazena rozvernou kyticí ze pštrosího peří a dekoroval jsem svoji majitelku na koňských dostizích. Také jsme sklízeli mnoho obdivných pohledů. Jak už to bývá v životě, radostné události střídají i ty smutné. Bujará kytice byla vyměněna za černý tyl, smutný, jako oči mojí majitelky. To byla má poslední podoba, pak jsem byl uložen do krabice s poznámkou, to už se nenosí.

Jak dlouho to trvalo, nemám představu, ale vděčím pečlivé majitelce, že jsem nebyl sežrán od molů, jako spousta mých kolegů. Teď jsem se dostal na světlo boží díky vaší kavárničce. Většina šedivých hlav byla vyzdobená klobouky a kloboučky. I personál okrášlil své hlavy různými výtvory, které byly úplně nové, háčkované, krásné jako ozdoby na vánoční stromek.

Tyto vzdušné kloboučky vyráběla pečovatelka zručná paní Střešňáková.

Kavárnička byla tentokrát doprovázena hudbou 4 dobrovolnic z Hospicového hnutí a 2 kytarami a jejich zpěvem. Zahájila ráznější písničkou, kdo ji znal, ten se ke zpěvu připojil.

Paní Krupicová předala zpěvníky a zazněla zvesela písnička „holka modrooká“ s obměnou samohlásek. Pak přidávaly další písničky, které připomínaly léta našeho středního věku a evokovaly různé další vzpomínky.

Účinkující pobesedovaly u stolu s ostatními zúčastněnými a na konec zahrály jednu moji oblíbenou. „Tam, kde zem duní, kopyty stád. K naší radosti slíbily, že ještě někdy přijdou. I pohoštění vylo výborné, malé chlebíčky s mysliveckou paštikou. Na odchodu jsme svéklobouky položily na stůl a pohlazením očima jsme se s nimi rozloučili.

Rudolfa Vrbecká, 92 let