Příběh z ulice aneb hovory v metru ...

Dnes jsem nastoupil do metra a trefil jsem se do party důchodců. Oblečení ve sportovním. Ale ne takovém tom ve kterém teď běhají všichni ty barevné maratony. V takovém tom důchodovém sportovním. Boty od Vietnamce s nepřirozeně vysokou podrážkou, džíny z chaty a větrovka Loap po synovi. Asi pět babek s účesem na květák, stejným, jako nosí moje máma, ale ta je královnou květáků. Ta má drn, že jí ho všechny holky z lavičky závidí. No a tahle parta, vybavená nadále levnými trekovými hůlkami, bez počítadla, krokoměru a bez připojení do aplikace, která sdílí každou zatáčku na facebook. Někdo čepici, někdo batoh se sváčou a valili to na Opatov na autobus a někam na výlet. Což je super.

Sednul jsem si mezi ně a čtu si knížku od Neila Gaimana, ale víc samozřejmě poslouchám. Holky naproti mě jsou v živém hovoru.

 "No a tou mastičkou ses nemazala?"
"Ještě ne. Ale zkusím to. Víš co, já teď přes den vůbec nemám čas. Mladý někde lítaj, musím hlídat malýho a von je živej, to ti je hrozný."
"No to mi povídej. Naše Maruška, ta jezdí jako motorová myš. Já se ti votočím někam a je v trapu. A ona pořád dává nějaký ty věci na ten facebook víš."
"To já tomu vůbec nerozumím."

Otočil jsem stránku a přesměroval radar na druhou sedačku, kde sedí další dvě babky.

"No, to je ten Milan."
"Ten? Jak byl s náma na tý rekreaci?"
"No, to je von."
"Ahá, já nevěděla, že jste spolu."
"Nakonec jsme to dali dohromady no. Jemu je třiašedesát no, ale von je ti pořád jako to, fešák. No minule ti normálně po mně šel!"

Babky spadly do šepotu, protože zjistily, že se směju.

 "No teda, čemu se smějete mladíku..."
"Pardon, no. Já jen, že se mu nedivím, když jste taková fešanda."
"Ale děte..."
"No vidíš Heleno, pán je hodnej."
"Kam vlastně jedete?"
"My takhle jezdíme na výlety, každej tejden mladíku. Už dvacet let."
"To je hezký..."

Babky se zasmály, rozloučili jsme se, já sbalil knížku a vyplazil se ven. Jednou budu taky takový. A budu prohánět květák s děravou pamětí. A taky budu pravděpodobně sto let za opicema. A taky budu legrační jako tahle parta cestovatelek, které jsou pořád stejně ukecané, jako když spolu v padesátkách vysedávaly v automatu Koruna v sukýnkách a lodičkách a smály se důchodcům, kteří se plazili po okolních ulicích. A musely to být pořádný kočky. To je prostě někdy poznat. Znáte to...

Rudolf Havlík